Nikdy neříkej nikdy na Blog.cz

Charakteristickým znakem dolnosaského univerzitního města Göttingen je široká škála zahraničních studentů, kteří zde přebývají - a to nejen erasmáci alias dovolenkáři, nýbrž i běžní legální studenti, ženoucí se za vzděláním a tituly (což je značně nadsazeno, neboť naši západní sousedé si na nějaké titulování ve skutečnosti příliš nepotrpí).

Moje spolužačky z jazykových kursů byly zejména italské, španělské, řecké, bulharské, norské, finské, švédské, francouzské, anglické, japonské, čínské, bolivijské, indonéské, polské, maďarské, ruské, slovenské, slovinské, chorvatské a íránské národnosti a ke svému překvapení jsem po pár měsících zjistila, že navzdory rozdílům jako jsou barva pleti, náboženství, biorytmus (má španělská spolubydlící se z tahu vracívala obvykle v době, kdy jsem dopíjela svou první ranní kávu) a výše přiděleného stipendia, jsme všechny čekaly na toho pravého a mimořádně nás rozčilovalo, pokud nám nevolal vůbec nikdo - dokonce ani naše vlastní matka.

Rozdíly se projevovaly naopak v hospodaření s penězi a v druhu zábavy námi vyhledávané. Zatímco Italové, Francouzi, Španělé, Němci a seveřané mířili během obědové pauzy do nejbližší restaurace - Poláci, Maďaři, Rusové, Bulhaři a já jsme vytáhli své pečlivě promazané chleby a usedli na lavičku/kámen/trávník/zem. Oblíbenou kratochvílí pro podzimní večery se pak staly tzv. "Erasmus party" probíhající podle scénáře, jenž jsem pracovně nazývala "Hallo, wie geht´s? Toll, und dir?" Na těchto internacionálních večírcích jste mohli vidět ledacos - přípravu ruských pirožek, Španěla, pod obraz zpitého finskou vodkou, Němce, jenž se ještě před hodinou jevil jako vzor slušnosti a ctnosti - nyní nabízejícího Vaší italské spolubydlící dvoustovku a jahodový kondom, malou tichou Japonečku tančící makarenu na jídelním stole atp.

Na třetí party, kde jsem přijala finskou vodku, nepřijala dvoustovku ani to co ji doprovázelo a zásadně odmítla stoupat si výš než na podlahu, jsem potkala Emily. Všude kolem bylo tolik lidí, že jsem cítila jak mě sociální fobie doslova válcuje od hlavy až k patě. Vyhlídla si mě mezi stovkou lidí - tichá a kudrnatá dívka - a plaše se mě optala co studuji. "Forstwissenchaft (lesnictví)", odvětila jsem lakonicky, neboť jsem už přivykla nechápavým pohledům a dotazům jež následovaly - "Volkswissenschaft (ekonomiku)?". Emily se však rozzářila a nadšeně zvolala: "Forstwissenschaft?? Echt? Ich auch!" - "už jsem myslela, že tu nikoho z oboru nenajdu", dodala s úlevou. Emily pocházela z Polska, bylo jí dvacetčtyři let, měla před státnicemi a hovořila plynně německy. Její společnost v nadcházejících měsících byla nepochybně příčinou toho, proč jsem o rok později složila jazykovou zkoušku bez větších problémů a mj. způsobila, že jsem po večerech nevzlykala do polštáře a zapomínala telefonovat domů.

Bydlení bylo zařízeno sympatickým "bytovým" způsobem - to jsem si myslela přinejmenším do příjezdu mojí italské spolubydlící. Pět pokojů  (přičemž KAŽDÉMU studentovi byl přidělen právě JEDEN pokoj) ústilo do jakési společenské místnosti, jež sloužila jako kuchyň, obývák i jídelna zároveň. Skromné zařízení pokoje (jak se o ubytování vyjadřovali zejména studenti západní části našeho euroasijského kontinentu, zatímco my, z druhé strany berlínské zdi, byli bez sebe nadšením z vlastní postele a skříně s ramínky) mi vynahrazoval úchvatný výhled ala Danielle Steelová - za okny se rozprostírala, podzimem se zabarvující, lesnatá kopcovitá krajina.

Má  první spolubydlící byla velmi nenápadná a tichá Japonka. O skutečnosti, že zde nebydlím sama vypovídala obvykle "pouze" dramaticky zaneřáděná kuchyň proti níž se můj laxní přístup k vedení domácnosti jevil jako obsesivní úzkostlivá posedlost pořádkem. Faktem bylo, že rozvoj našeho přátelství byl několik týdnů značně limitován jazykovými možnostmi obou stran a vzájemná komunikace se tudíž dlouhou dobu omezovala na "Guten Morgen, wie geht´s?....Gut , danke, und Dir?".

Zásadní zlom nastal v den, kdy jsem nastoupila do jazykového kursu určeného všem zahraničním (a zoufalým) studentům. Během jediného dne jsem tu nalezla spoustu nejlepších přátel rozličných národností, ras, zvyklostí, kultur a jazyků, které momentálně pojila jedna jediná, avšak zcela zásadní, věc - cizí prostředí a neschopnost se dorozumnět. Naše němčina se dlouhou dobu nelepšila, ale naše fantazie a náhle propuknuvší kreativita způsobily, že jsme se na všem potřebném (ale i naprosto zbytečném) v zásadě dohodli. Organizátoři nelenili a chystali nám jeden program za druhým - společenské večery střídala příprava tradičních německých jídel a výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Osazenstvo našeho bytu se mezitím rozrostlo o Francouzsku, Italku a Španělku a s napjetím očekávalo jaké národnosti a povahy bude poslední člen domácnosti - na schránce výmluvně označený tajemným a záhadným "o. kares".

Počátkem října má sebejistota ohledně schopnosti se domluvit značně vzrostla. Celý měsíc jsem zůstávala zcela bez kontaktu s mateřským jazykem, po pěti týdnech jsem začínala mít sny in der deutsche Sprache a můj říjnový telefonát do Čech se neobešel bez zjevného (a nutno podotknout, že nehraného) zadrhávání. Mužský zástupce našeho bydlení dorazil jednoho pošmourného podzimního dne, zhruba v době, kdy se mé sebevědomí ohledně němčiny totálně zlomilo ze zakomplexovanosti a beznaděje do nabubřelosti a pýchy. Vrazila jsem dotyčnému ruku před obličej a zvolala: "Hallo, ich bin Lenka, woher kommst Du?", na což dotyčný suše odvětil: "Ich bin Ondra Kareš….und komme aus Tschechien".

Druhého září jsem,  s pocitem parašutisty, jenž se právě vzdal záložního padáku, nasedla na mezinárodní autobus směřující kamsi do středu Německa. Jediná myšlenka, burácející mi v hlavě, byla, jaký jsem to jenom idiot a blázen a proč jsem probůh nezůstala v teplém útočišti svojí brněnské alma mater, namísto abych se hrnula do maléru. Tento pocit se ještě znásobil v momentě kdy jsem - cca v půl šesté ráno - opustila bezpečí autobusu a rázem se  tak ocitla "v cizím městě, plném cizích lidí". Po noci probděné převážně nad úvahami o smyslu života a úrovni mojí deutsche Sprache mě čekala hodinová jízda vlakem, vycházející však z předpokladu, že zakoupím lístek požadovaným směrem, nastoupím do správného vozu a neminu cílovou stanici svého nového domova.

Pomalu jsem se došourala k pokladně a vykuňkala ze sebe svou vůbec první německou větu na území SRN, totiž "Ajne fárkarte nach Gétingen, bite". Takovýto požadavek však pokladní zjevně zmátl a po několika vteřinách usilovného přemýšlení vyblekotala na oplátku cosi, čemu jsem nerozuměla ani hlavu - natož pak patu. Následovala desetiminutová diskuze, která byla ve skutečnosti oboustranným monologem, na jejímž konci jsem se hystericky rozbrečela s vědomím toho, že jsem ve špatný čas na špatném místě a že chci domů k mamince. Pokladní mi předvedla pověstný nordický klid a germánskou trpělivost, a po několika dalších minutách se kupodivu bystře dovtípila, že mým cílem není žádný Gétingen ani Gótinken, nýbrž univerzitní centrum dolního Saska, starobylé městečko Göttingen.

V příjezdové stanici mě čekal vysoký modrooký blonďák - tzv. Buddy, student, jenž měl na starosti můj úspěšný přesun z nádraží směrem na koleje. Bývala bych upřednostnila malého hrbatého důchodce, jen kdybych měla alespoň mlhavé tušení, co se mi tou hatmatilkou (opravdu jsem v Německu? Neposlali mě náhodou do Zimbabwe?) snaží říct. Sebastian, jak se mi mladík představil, byl velice komunikativní a přátelský a vydržel si se mnou povídat celé dvě hodiny, hovořil (pravděpodobně) o všem možném, za mého rádoby inteligentního přikyvování a decentního "usmívání se". Slíbil mi společný večer a já nadšeně souhlasila, ačkoliv jsem byla, po dvou hodinách naší vzájemné konverzace, živoucí reklamou na Nohavicovo "mám úsměv Mikymauze". Večerní program však předčil veškerá má očekávání - celé čtyři hodiny jsem strávila v soukromém bytě tří německých přátel, sledujíc přímý přenos politické debaty mezi Angelou Merkelovou a  Gerhardem Schröderem a spřádajíc tajné plány na útěk - něco na způsob Corinne Hoffmanové a její Bílé Masajky.

"Nápadem byli všichni nadšeni - nikdo se však nechtěl účastnit."

Tak nějak by se dal nejspíš definovat vztah většiny posluchačů mojí alma mater-lesnické fakulty k výměnnému studijnímu programu Sokrates/Erasmus, jenž zájemcům zprostředkovával až roční placenou stáž v různých koutech Evropy - tajemným a zeleným Finskem počínaje a vyprahlým a historií obetkaným Řeckem konče. Ani já, starý peciválek, nebyla v tomto směru žádnou výjimkou. Léta jsem se držela máminy sukně jako chronický alkoholik flašky rumu a cestovní horečce čelila pouze jedenkrát ročně, totiž - týden před rodinnou dovolenou v Orlických horách. Všechno se však rázem změnilo během jediného květnového dne.

Obecně nejčastějšími důvody, pro vycestování, s nimiž jsem se setkala, byly:

"Chci se naučit anglicky"

"Chci poznávat řeckou kulturu"

"Taková možnost je jen jednou za život"

"Finsko je tak romantické!"

"Těším se na roční prázdniny"

"Miluji španělskou kuchyni"

"Všechno mě tady sere"

Můj důvod měřil metr sedmdesát pět, měl modré oči, hnědé vlasy, index plný jedniček a zálibu v zeleném čaji. To odpoledne se rozpovídal o své nové známosti. Dle jistých fyziologikých příznaků (hučení v uších a nekontrolovatelný třes, doprovázený zaťatou pěstí), jež se u mě projevily záhy po vyslechnutí této informace, jsem pochopila, že jde do tuhého. V daný moment  se však poblíž nenacházel vhodný tvrdý předmět ani drát, či pepřový sprej, a tak jsem v panice nejvyšší vyhrkla cosi na způsob: "A já v září odjíždím. Do Německa. Na rok."

Můj protějšek se nerozbrečel. Nepřemlouval mě, abych zůstala, nezapřísahal mě, a neklečel mi u kolenou, slibuje manželství a lásku až za hrob, dokonce ani nevyhrožoval sebevraždou. Nadšeně vypískl, pogratuloval mi k mému rozhodnutí a slíbil, že na mě bude myslet.

Abych tedy dostála svému slovu, nezbývalo než se dovléci  na studijní oddělení a své, pečlivě uvážené rozhodnutí, oznámit vyšším instancím. Na studijním mi bylo řečeno, že tyto záležitosti má na starosti oddělení pro zahraniční styky, odkud mě odeslali do kanceláře rektora, a odtud zpátky na studijní oddělení. Při třetím kolečku jsem již měla vyřízeny takřka všechny potřebné dokumenty, zbývalo absolvovat "pouze" pohovor v mnou zvoleném - německém - jazyce.

Obávala jsem se (doufala), že právě toto bude kamenem úrazu celé akce a že se slovní zásobou Vater, Mutter und Bruder nemám nejmenší šanci. Naklusala jsem tedy na ústav jazyků, vylosovala si téma "Meine Famile" a vyblekotala: "ich hábe ajnen fátr, ajne mutr unt ajnen brůdr" a zkoušející spontánně zajásala: "Výborně, vidím , že máte velmi bohatou, slovní zásobu a budete nás patřičně reprezentovat!". Ocejchovala mi poslední papír a mojí cestě do neznáma tak již - vyjma exponenciálně rostoucího děsu a paniky - nebránilo vůbec nic.