"Nápadem byli všichni nadšeni - nikdo se však nechtěl účastnit."
Tak nějak by se dal nejspíš definovat vztah většiny posluchačů mojí alma mater-lesnické fakulty k výměnnému studijnímu programu Sokrates/Erasmus, jenž zájemcům zprostředkovával až roční placenou stáž v různých koutech Evropy - tajemným a zeleným Finskem počínaje a vyprahlým a historií obetkaným Řeckem konče. Ani já, starý peciválek, nebyla v tomto směru žádnou výjimkou. Léta jsem se držela máminy sukně jako chronický alkoholik flašky rumu a cestovní horečce čelila pouze jedenkrát ročně, totiž - týden před rodinnou dovolenou v Orlických horách. Všechno se však rázem změnilo během jediného květnového dne.
Obecně nejčastějšími důvody, pro vycestování, s nimiž jsem se setkala, byly:
"Chci se naučit anglicky"
"Chci poznávat řeckou kulturu"
"Taková možnost je jen jednou za život"
"Finsko je tak romantické!"
"Těším se na roční prázdniny"
"Miluji španělskou kuchyni"
"Všechno mě tady sere"
Můj důvod měřil metr sedmdesát pět, měl modré oči, hnědé vlasy, index plný jedniček a zálibu v zeleném čaji. To odpoledne se rozpovídal o své nové známosti. Dle jistých fyziologikých příznaků (hučení v uších a nekontrolovatelný třes, doprovázený zaťatou pěstí), jež se u mě projevily záhy po vyslechnutí této informace, jsem pochopila, že jde do tuhého. V daný moment se však poblíž nenacházel vhodný tvrdý předmět ani drát, či pepřový sprej, a tak jsem v panice nejvyšší vyhrkla cosi na způsob: "A já v září odjíždím. Do Německa. Na rok."
Můj protějšek se nerozbrečel. Nepřemlouval mě, abych zůstala, nezapřísahal mě, a neklečel mi u kolenou, slibuje manželství a lásku až za hrob, dokonce ani nevyhrožoval sebevraždou. Nadšeně vypískl, pogratuloval mi k mému rozhodnutí a slíbil, že na mě bude myslet.
Abych tedy dostála svému slovu, nezbývalo než se dovléci na studijní oddělení a své, pečlivě uvážené rozhodnutí, oznámit vyšším instancím. Na studijním mi bylo řečeno, že tyto záležitosti má na starosti oddělení pro zahraniční styky, odkud mě odeslali do kanceláře rektora, a odtud zpátky na studijní oddělení. Při třetím kolečku jsem již měla vyřízeny takřka všechny potřebné dokumenty, zbývalo absolvovat "pouze" pohovor v mnou zvoleném - německém - jazyce.
Obávala jsem se (doufala), že právě toto bude kamenem úrazu celé akce a že se slovní zásobou Vater, Mutter und Bruder nemám nejmenší šanci. Naklusala jsem tedy na ústav jazyků, vylosovala si téma "Meine Famile" a vyblekotala: "ich hábe ajnen fátr, ajne mutr unt ajnen brůdr" a zkoušející spontánně zajásala: "Výborně, vidím , že máte velmi bohatou, slovní zásobu a budete nás patřičně reprezentovat!". Ocejchovala mi poslední papír a mojí cestě do neznáma tak již - vyjma exponenciálně rostoucího děsu a paniky - nebránilo vůbec nic.
Zde hledá