Nikdy neříkej nikdy na Blog.cz

Druhého září jsem,  s pocitem parašutisty, jenž se právě vzdal záložního padáku, nasedla na mezinárodní autobus směřující kamsi do středu Německa. Jediná myšlenka, burácející mi v hlavě, byla, jaký jsem to jenom idiot a blázen a proč jsem probůh nezůstala v teplém útočišti svojí brněnské alma mater, namísto abych se hrnula do maléru. Tento pocit se ještě znásobil v momentě kdy jsem - cca v půl šesté ráno - opustila bezpečí autobusu a rázem se  tak ocitla "v cizím městě, plném cizích lidí". Po noci probděné převážně nad úvahami o smyslu života a úrovni mojí deutsche Sprache mě čekala hodinová jízda vlakem, vycházející však z předpokladu, že zakoupím lístek požadovaným směrem, nastoupím do správného vozu a neminu cílovou stanici svého nového domova.

Pomalu jsem se došourala k pokladně a vykuňkala ze sebe svou vůbec první německou větu na území SRN, totiž "Ajne fárkarte nach Gétingen, bite". Takovýto požadavek však pokladní zjevně zmátl a po několika vteřinách usilovného přemýšlení vyblekotala na oplátku cosi, čemu jsem nerozuměla ani hlavu - natož pak patu. Následovala desetiminutová diskuze, která byla ve skutečnosti oboustranným monologem, na jejímž konci jsem se hystericky rozbrečela s vědomím toho, že jsem ve špatný čas na špatném místě a že chci domů k mamince. Pokladní mi předvedla pověstný nordický klid a germánskou trpělivost, a po několika dalších minutách se kupodivu bystře dovtípila, že mým cílem není žádný Gétingen ani Gótinken, nýbrž univerzitní centrum dolního Saska, starobylé městečko Göttingen.

V příjezdové stanici mě čekal vysoký modrooký blonďák - tzv. Buddy, student, jenž měl na starosti můj úspěšný přesun z nádraží směrem na koleje. Bývala bych upřednostnila malého hrbatého důchodce, jen kdybych měla alespoň mlhavé tušení, co se mi tou hatmatilkou (opravdu jsem v Německu? Neposlali mě náhodou do Zimbabwe?) snaží říct. Sebastian, jak se mi mladík představil, byl velice komunikativní a přátelský a vydržel si se mnou povídat celé dvě hodiny, hovořil (pravděpodobně) o všem možném, za mého rádoby inteligentního přikyvování a decentního "usmívání se". Slíbil mi společný večer a já nadšeně souhlasila, ačkoliv jsem byla, po dvou hodinách naší vzájemné konverzace, živoucí reklamou na Nohavicovo "mám úsměv Mikymauze". Večerní program však předčil veškerá má očekávání - celé čtyři hodiny jsem strávila v soukromém bytě tří německých přátel, sledujíc přímý přenos politické debaty mezi Angelou Merkelovou a  Gerhardem Schröderem a spřádajíc tajné plány na útěk - něco na způsob Corinne Hoffmanové a její Bílé Masajky.