Nikdy neříkej nikdy na Blog.cz

Bydlení bylo zařízeno sympatickým "bytovým" způsobem - to jsem si myslela přinejmenším do příjezdu mojí italské spolubydlící. Pět pokojů  (přičemž KAŽDÉMU studentovi byl přidělen právě JEDEN pokoj) ústilo do jakési společenské místnosti, jež sloužila jako kuchyň, obývák i jídelna zároveň. Skromné zařízení pokoje (jak se o ubytování vyjadřovali zejména studenti západní části našeho euroasijského kontinentu, zatímco my, z druhé strany berlínské zdi, byli bez sebe nadšením z vlastní postele a skříně s ramínky) mi vynahrazoval úchvatný výhled ala Danielle Steelová - za okny se rozprostírala, podzimem se zabarvující, lesnatá kopcovitá krajina.

Má  první spolubydlící byla velmi nenápadná a tichá Japonka. O skutečnosti, že zde nebydlím sama vypovídala obvykle "pouze" dramaticky zaneřáděná kuchyň proti níž se můj laxní přístup k vedení domácnosti jevil jako obsesivní úzkostlivá posedlost pořádkem. Faktem bylo, že rozvoj našeho přátelství byl několik týdnů značně limitován jazykovými možnostmi obou stran a vzájemná komunikace se tudíž dlouhou dobu omezovala na "Guten Morgen, wie geht´s?....Gut , danke, und Dir?".

Zásadní zlom nastal v den, kdy jsem nastoupila do jazykového kursu určeného všem zahraničním (a zoufalým) studentům. Během jediného dne jsem tu nalezla spoustu nejlepších přátel rozličných národností, ras, zvyklostí, kultur a jazyků, které momentálně pojila jedna jediná, avšak zcela zásadní, věc - cizí prostředí a neschopnost se dorozumnět. Naše němčina se dlouhou dobu nelepšila, ale naše fantazie a náhle propuknuvší kreativita způsobily, že jsme se na všem potřebném (ale i naprosto zbytečném) v zásadě dohodli. Organizátoři nelenili a chystali nám jeden program za druhým - společenské večery střídala příprava tradičních německých jídel a výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Osazenstvo našeho bytu se mezitím rozrostlo o Francouzsku, Italku a Španělku a s napjetím očekávalo jaké národnosti a povahy bude poslední člen domácnosti - na schránce výmluvně označený tajemným a záhadným "o. kares".

Počátkem října má sebejistota ohledně schopnosti se domluvit značně vzrostla. Celý měsíc jsem zůstávala zcela bez kontaktu s mateřským jazykem, po pěti týdnech jsem začínala mít sny in der deutsche Sprache a můj říjnový telefonát do Čech se neobešel bez zjevného (a nutno podotknout, že nehraného) zadrhávání. Mužský zástupce našeho bydlení dorazil jednoho pošmourného podzimního dne, zhruba v době, kdy se mé sebevědomí ohledně němčiny totálně zlomilo ze zakomplexovanosti a beznaděje do nabubřelosti a pýchy. Vrazila jsem dotyčnému ruku před obličej a zvolala: "Hallo, ich bin Lenka, woher kommst Du?", na což dotyčný suše odvětil: "Ich bin Ondra Kareš….und komme aus Tschechien".