Charakteristickým znakem dolnosaského univerzitního města Göttingen je široká škála zahraničních studentů, kteří zde přebývají - a to nejen erasmáci alias dovolenkáři, nýbrž i běžní legální studenti, ženoucí se za vzděláním a tituly (což je značně nadsazeno, neboť naši západní sousedé si na nějaké titulování ve skutečnosti příliš nepotrpí).
Moje spolužačky z jazykových kursů byly zejména italské, španělské, řecké, bulharské, norské, finské, švédské, francouzské, anglické, japonské, čínské, bolivijské, indonéské, polské, maďarské, ruské, slovenské, slovinské, chorvatské a íránské národnosti a ke svému překvapení jsem po pár měsících zjistila, že navzdory rozdílům jako jsou barva pleti, náboženství, biorytmus (má španělská spolubydlící se z tahu vracívala obvykle v době, kdy jsem dopíjela svou první ranní kávu) a výše přiděleného stipendia, jsme všechny čekaly na toho pravého a mimořádně nás rozčilovalo, pokud nám nevolal vůbec nikdo - dokonce ani naše vlastní matka.
Rozdíly se projevovaly naopak v hospodaření s penězi a v druhu zábavy námi vyhledávané. Zatímco Italové, Francouzi, Španělé, Němci a seveřané mířili během obědové pauzy do nejbližší restaurace - Poláci, Maďaři, Rusové, Bulhaři a já jsme vytáhli své pečlivě promazané chleby a usedli na lavičku/kámen/trávník/zem. Oblíbenou kratochvílí pro podzimní večery se pak staly tzv. "Erasmus party" probíhající podle scénáře, jenž jsem pracovně nazývala "Hallo, wie geht´s? Toll, und dir?" Na těchto internacionálních večírcích jste mohli vidět ledacos - přípravu ruských pirožek, Španěla, pod obraz zpitého finskou vodkou, Němce, jenž se ještě před hodinou jevil jako vzor slušnosti a ctnosti - nyní nabízejícího Vaší italské spolubydlící dvoustovku a jahodový kondom, malou tichou Japonečku tančící makarenu na jídelním stole atp.
Na třetí party, kde jsem přijala finskou vodku, nepřijala dvoustovku ani to co ji doprovázelo a zásadně odmítla stoupat si výš než na podlahu, jsem potkala Emily. Všude kolem bylo tolik lidí, že jsem cítila jak mě sociální fobie doslova válcuje od hlavy až k patě. Vyhlídla si mě mezi stovkou lidí - tichá a kudrnatá dívka - a plaše se mě optala co studuji. "Forstwissenchaft (lesnictví)", odvětila jsem lakonicky, neboť jsem už přivykla nechápavým pohledům a dotazům jež následovaly - "Volkswissenschaft (ekonomiku)?". Emily se však rozzářila a nadšeně zvolala: "Forstwissenschaft?? Echt? Ich auch!" - "už jsem myslela, že tu nikoho z oboru nenajdu", dodala s úlevou. Emily pocházela z Polska, bylo jí dvacetčtyři let, měla před státnicemi a hovořila plynně německy. Její společnost v nadcházejících měsících byla nepochybně příčinou toho, proč jsem o rok později složila jazykovou zkoušku bez větších problémů a mj. způsobila, že jsem po večerech nevzlykala do polštáře a zapomínala telefonovat domů.
Zde hledá
velmi vtipne :D
dekuju