Nikdy neříkej nikdy - Články

Puberta

Fri, 10 Dec 2010 15:45:07 +0100

Jednoho dne jsem zkrátka otevřela Cosmopolitan, podívala se do zrcadla a spatřila ten rozdíl. Z časopisu na mě hleděly nádherné dlouhonohé, dlouhovlasé bohyně útlých pasů - ze zrcadla na mě zírala podivně rozježená osoba s aknózní pletí a postavou, jež by se dobře vyjímala jako humoristická součást barokní fresky. A tak začal můj boj s tvrzením "z opice skřivánka neuděláš" (pozn. autorky - jinak také "boj s větrnými mlýny").

Na počátku všeho byly vlasy - a lak na vlasy, později už pouze lak na vlasy, poněvadž pod jeho nánosem byla původní pokrývka hlavy prakticky nerozeznatelná. K tomu následovala změť různých větruodolných účesů, kterým moji zlomyslní spolužáci vymýšleli hanlivé a necitlivě zesměšňující názvy (pojmenování kokršpaněl, či květák mě dodnes straší ve snech …).

Následovaly diety…jedna za druhou - dělena strava, polévková dieta, vajíčková dieta, hladovka…dvouletým výsledkem pak nebyla, jak jsem očekávala, neodolatelná a svůdná postava Cindy Crawford s mírami 90/60/90, nýbrž (tedy, mimo několika kil "navrch") zvýšené množství volných triček v mém šatníku, celulitida, podprsenka velikosti 75E a infekční mononukleoza.

Oblečení tvoří důležitou součást image dospívajích, ale já byla natolik rozpolcena mezi "sportovní holka do nepohody" a "rozkošná princezna v růžových šatečkách", či "tohle tričko je vážně sexy" a "proboha , budou vidět moje špeky", že u mě poměrně nezřídka docházelo k nezvyklým kombinacím ala černá krajková halenka a kapsáče, či vytahané bavlněné tričko s nápisem "říkej si je blbej , je blbej, je blbej" doplněné krátkou černou minisukní.

Přirozeně jsem nenáviděla školu a všechno s ní spojené, i rozhodla jsem se pro tichou, leč údernou sabotáž. Ta se projevovala především tím, že jsem si - na hodiny, jež jsem shledávala nezáživnými (prakticky všechny - až na tělocvik), či ubíjejícími (tělocvik) - významně přinášela vlastní studijní materiály (na zěměpis to byl tuším Kara ben Nemsi se svojí nezapomenutelnou cestou po Orientu, během chemie pak excelovala Kingova "Hodina děsu"). Můj protest byl však natolik skromný a nenápadný, že ho valná většina profesorského sboru vůbec nezanamenala, natož aby ocenila rafinovaný způsob jímž jsem se jim snažila naznačit, že je potřeba na sobě ještě zapracovat….

Emily

Wed, 29 Sep 2010 13:54:41 +0200

Charakteristickým znakem dolnosaského univerzitního města Göttingen je široká škála zahraničních studentů, kteří zde přebývají - a to nejen erasmáci alias dovolenkáři, nýbrž i běžní legální studenti, ženoucí se za vzděláním a tituly (což je značně nadsazeno, neboť naši západní sousedé si na nějaké titulování ve skutečnosti příliš nepotrpí).

Moje spolužačky z jazykových kursů byly zejména italské, španělské, řecké, bulharské, norské, finské, švédské, francouzské, anglické, japonské, čínské, bolivijské, indonéské, polské, maďarské, ruské, slovenské, slovinské, chorvatské a íránské národnosti a ke svému překvapení jsem po pár měsících zjistila, že navzdory rozdílům jako jsou barva pleti, náboženství, biorytmus (má španělská spolubydlící se z tahu vracívala obvykle v době, kdy jsem dopíjela svou první ranní kávu) a výše přiděleného stipendia, jsme všechny čekaly na toho pravého a mimořádně nás rozčilovalo, pokud nám nevolal vůbec nikdo - dokonce ani naše vlastní matka.

Rozdíly se projevovaly naopak v hospodaření s penězi a v druhu zábavy námi vyhledávané. Zatímco Italové, Francouzi, Španělé, Němci a seveřané mířili během obědové pauzy do nejbližší restaurace - Poláci, Maďaři, Rusové, Bulhaři a já jsme vytáhli své pečlivě promazané chleby a usedli na lavičku/kámen/trávník/zem. Oblíbenou kratochvílí pro podzimní večery se pak staly tzv. "Erasmus party" probíhající podle scénáře, jenž jsem pracovně nazývala "Hallo, wie geht´s? Toll, und dir?" Na těchto internacionálních večírcích jste mohli vidět ledacos - přípravu ruských pirožek, Španěla, pod obraz zpitého finskou vodkou, Němce, jenž se ještě před hodinou jevil jako vzor slušnosti a ctnosti - nyní nabízejícího Vaší italské spolubydlící dvoustovku a jahodový kondom, malou tichou Japonečku tančící makarenu na jídelním stole atp.

Na třetí party, kde jsem přijala finskou vodku, nepřijala dvoustovku ani to co ji doprovázelo a zásadně odmítla stoupat si výš než na podlahu, jsem potkala Emily. Všude kolem bylo tolik lidí, že jsem cítila jak mě sociální fobie doslova válcuje od hlavy až k patě. Vyhlídla si mě mezi stovkou lidí - tichá a kudrnatá dívka - a plaše se mě optala co studuji. "Forstwissenchaft (lesnictví)", odvětila jsem lakonicky, neboť jsem už přivykla nechápavým pohledům a dotazům jež následovaly - "Volkswissenschaft (ekonomiku)?". Emily se však rozzářila a nadšeně zvolala: "Forstwissenschaft?? Echt? Ich auch!" - "už jsem myslela, že tu nikoho z oboru nenajdu", dodala s úlevou. Emily pocházela z Polska, bylo jí dvacetčtyři let, měla před státnicemi a hovořila plynně německy. Její společnost v nadcházejících měsících byla nepochybně příčinou toho, proč jsem o rok později složila jazykovou zkoušku bez větších problémů a mj. způsobila, že jsem po večerech nevzlykala do polštáře a zapomínala telefonovat domů.

Ztraceno v překladu

Wed, 18 Aug 2010 12:27:33 +0200

Bydlení bylo zařízeno sympatickým "bytovým" způsobem - to jsem si myslela přinejmenším do příjezdu mojí italské spolubydlící. Pět pokojů (přičemž KAŽDÉMU studentovi byl přidělen právě JEDEN pokoj) ústilo do jakési společenské místnosti, jež sloužila jako kuchyň, obývák i jídelna zároveň. Skromné zařízení pokoje (jak se o ubytování vyjadřovali zejména studenti západní části našeho euroasijského kontinentu, zatímco my, z druhé strany berlínské zdi, byli bez sebe nadšením z vlastní postele a skříně s ramínky) mi vynahrazoval úchvatný výhled ala Danielle Steelová - za okny se rozprostírala, podzimem se zabarvující, lesnatá kopcovitá krajina.

Má první spolubydlící byla velmi nenápadná a tichá Japonka. O skutečnosti, že zde nebydlím sama vypovídala obvykle "pouze" dramaticky zaneřáděná kuchyň proti níž se můj laxní přístup k vedení domácnosti jevil jako obsesivní úzkostlivá posedlost pořádkem. Faktem bylo, že rozvoj našeho přátelství byl několik týdnů značně limitován jazykovými možnostmi obou stran a vzájemná komunikace se tudíž dlouhou dobu omezovala na "Guten Morgen, wie geht´s?....Gut , danke, und Dir?".

Zásadní zlom nastal v den, kdy jsem nastoupila do jazykového kursu určeného všem zahraničním (a zoufalým) studentům. Během jediného dne jsem tu nalezla spoustu nejlepších přátel rozličných národností, ras, zvyklostí, kultur a jazyků, které momentálně pojila jedna jediná, avšak zcela zásadní, věc - cizí prostředí a neschopnost se dorozumnět. Naše němčina se dlouhou dobu nelepšila, ale naše fantazie a náhle propuknuvší kreativita způsobily, že jsme se na všem potřebném (ale i naprosto zbytečném) v zásadě dohodli. Organizátoři nelenili a chystali nám jeden program za druhým - společenské večery střídala příprava tradičních německých jídel a výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Osazenstvo našeho bytu se mezitím rozrostlo o Francouzsku, Italku a Španělku a s napjetím očekávalo jaké národnosti a povahy bude poslední člen domácnosti - na schránce výmluvně označený tajemným a záhadným "o. kares".

Počátkem října má sebejistota ohledně schopnosti se domluvit značně vzrostla. Celý měsíc jsem zůstávala zcela bez kontaktu s mateřským jazykem, po pěti týdnech jsem začínala mít sny in der deutsche Sprache a můj říjnový telefonát do Čech se neobešel bez zjevného (a nutno podotknout, že nehraného) zadrhávání. Mužský zástupce našeho bydlení dorazil jednoho pošmourného podzimního dne, zhruba v době, kdy se mé sebevědomí ohledně němčiny totálně zlomilo ze zakomplexovanosti a beznaděje do nabubřelosti a pýchy. Vrazila jsem dotyčnému ruku před obličej a zvolala: "Hallo, ich bin Lenka, woher kommst Du?", na což dotyčný suše odvětil: "Ich bin Ondra Kareš….und komme aus Tschechien".

Jak šel hloupý Honza do světa 2

Tue, 03 Aug 2010 17:21:00 +0200

Druhého září jsem, s pocitem parašutisty, jenž se právě vzdal záložního padáku, nasedla na mezinárodní autobus směřující kamsi do středu Německa. Jediná myšlenka, burácející mi v hlavě, byla, jaký jsem to jenom idiot a blázen a proč jsem probůh nezůstala v teplém útočišti svojí brněnské alma mater, namísto abych se hrnula do maléru. Tento pocit se ještě znásobil v momentě kdy jsem - cca v půl šesté ráno - opustila bezpečí autobusu a rázem se tak ocitla "v cizím městě, plném cizích lidí". Po noci probděné převážně nad úvahami o smyslu života a úrovni mojí deutsche Sprache mě čekala hodinová jízda vlakem, vycházející však z předpokladu, že zakoupím lístek požadovaným směrem, nastoupím do správného vozu a neminu cílovou stanici svého nového domova.

Pomalu jsem se došourala k pokladně a vykuňkala ze sebe svou vůbec první německou větu na území SRN, totiž "Ajne fárkarte nach Gétingen, bite". Takovýto požadavek však pokladní zjevně zmátl a po několika vteřinách usilovného přemýšlení vyblekotala na oplátku cosi, čemu jsem nerozuměla ani hlavu - natož pak patu. Následovala desetiminutová diskuze, která byla ve skutečnosti oboustranným monologem, na jejímž konci jsem se hystericky rozbrečela s vědomím toho, že jsem ve špatný čas na špatném místě a že chci domů k mamince. Pokladní mi předvedla pověstný nordický klid a germánskou trpělivost, a po několika dalších minutách se kupodivu bystře dovtípila, že mým cílem není žádný Gétingen ani Gótinken, nýbrž univerzitní centrum dolního Saska, starobylé městečko Göttingen.

V příjezdové stanici mě čekal vysoký modrooký blonďák - tzv. Buddy, student, jenž měl na starosti můj úspěšný přesun z nádraží směrem na koleje. Bývala bych upřednostnila malého hrbatého důchodce, jen kdybych měla alespoň mlhavé tušení, co se mi tou hatmatilkou (opravdu jsem v Německu? Neposlali mě náhodou do Zimbabwe?) snaží říct. Sebastian, jak se mi mladík představil, byl velice komunikativní a přátelský a vydržel si se mnou povídat celé dvě hodiny, hovořil (pravděpodobně) o všem možném, za mého rádoby inteligentního přikyvování a decentního "usmívání se". Slíbil mi společný večer a já nadšeně souhlasila, ačkoliv jsem byla, po dvou hodinách naší vzájemné konverzace, živoucí reklamou na Nohavicovo "mám úsměv Mikymauze". Večerní program však předčil veškerá má očekávání - celé čtyři hodiny jsem strávila v soukromém bytě tří německých přátel, sledujíc přímý přenos politické debaty mezi Angelou Merkelovou a Gerhardem Schröderem a spřádajíc tajné plány na útěk - něco na způsob Corinne Hoffmanové a její Bílé Masajky.

Jak šel hloupý Honza do světa

Wed, 28 Jul 2010 12:40:44 +0200

"Nápadem byli všichni nadšeni - nikdo se však nechtěl účastnit."

Tak nějak by se dal nejspíš definovat vztah většiny posluchačů mojí alma mater-lesnické fakulty k výměnnému studijnímu programu Sokrates/Erasmus, jenž zájemcům zprostředkovával až roční placenou stáž v různých koutech Evropy - tajemným a zeleným Finskem počínaje a vyprahlým a historií obetkaným Řeckem konče. Ani já, starý peciválek, nebyla v tomto směru žádnou výjimkou. Léta jsem se držela máminy sukně jako chronický alkoholik flašky rumu a cestovní horečce čelila pouze jedenkrát ročně, totiž - týden před rodinnou dovolenou v Orlických horách. Všechno se však rázem změnilo během jediného květnového dne.

Obecně nejčastějšími důvody, pro vycestování, s nimiž jsem se setkala, byly:

"Chci se naučit anglicky"

"Chci poznávat řeckou kulturu"

"Taková možnost je jen jednou za život"

"Finsko je tak romantické!"

"Těším se na roční prázdniny"

"Miluji španělskou kuchyni"

"Všechno mě tady sere"

Můj důvod měřil metr sedmdesát pět, měl modré oči, hnědé vlasy, index plný jedniček a zálibu v zeleném čaji. To odpoledne se rozpovídal o své nové známosti. Dle jistých fyziologikých příznaků (hučení v uších a nekontrolovatelný třes, doprovázený zaťatou pěstí), jež se u mě projevily záhy po vyslechnutí této informace, jsem pochopila, že jde do tuhého. V daný moment se však poblíž nenacházel vhodný tvrdý předmět ani drát, či pepřový sprej, a tak jsem v panice nejvyšší vyhrkla cosi na způsob: "A já v září odjíždím. Do Německa. Na rok."

Můj protějšek se nerozbrečel. Nepřemlouval mě, abych zůstala, nezapřísahal mě, a neklečel mi u kolenou, slibuje manželství a lásku až za hrob, dokonce ani nevyhrožoval sebevraždou. Nadšeně vypískl, pogratuloval mi k mému rozhodnutí a slíbil, že na mě bude myslet.

Abych tedy dostála svému slovu, nezbývalo než se dovléci na studijní oddělení a své, pečlivě uvážené rozhodnutí, oznámit vyšším instancím. Na studijním mi bylo řečeno, že tyto záležitosti má na starosti oddělení pro zahraniční styky, odkud mě odeslali do kanceláře rektora, a odtud zpátky na studijní oddělení. Při třetím kolečku jsem již měla vyřízeny takřka všechny potřebné dokumenty, zbývalo absolvovat "pouze" pohovor v mnou zvoleném - německém - jazyce.

Obávala jsem se (doufala), že právě toto bude kamenem úrazu celé akce a že se slovní zásobou Vater, Mutter und Bruder nemám nejmenší šanci. Naklusala jsem tedy na ústav jazyků, vylosovala si téma "Meine Famile" a vyblekotala: "ich hábe ajnen fátr, ajne mutr unt ajnen brůdr" a zkoušející spontánně zajásala: "Výborně, vidím , že máte velmi bohatou, slovní zásobu a budete nás patřičně reprezentovat!". Ocejchovala mi poslední papír a mojí cestě do neznáma tak již - vyjma exponenciálně rostoucího děsu a paniky - nebránilo vůbec nic.

I cesta může být cíl

Tue, 20 Jul 2010 08:56:41 +0200

Na základní škole jsem se pyšnila žákovskou knížkou vypentlenou několika, ne právě standardními, omluvenkami typu "omylem nastoupila do jiného autobusu", případně "neúmyslně vystoupila na špatné zastávce". Někteří učitelé mě tak nějaký čas (lichotivě) považovali za rebelanta a provokatérku, a to přesně do doby než jim můj otec na jedné rodičovské schůzce diplomaticky vysvětlil, že totiž "ona to nedělá naschvál" a - "opravdu za to nemůže". Tím bylo mých patnáct minut slávy rázem nahrazeno uštěpačnými poznámkami, a ještě častěji soucitnými pohledy z řad členů profesorského sboru.

O pár let později jsem cestovala do západních Čech, což není z Hradce štreka úplně zanedbatelného charakteru a vědoma si svého handicapu, pečlivě jsem si zaznamenala veškeré přestupy včetně podrobných časových údajů příjezdů i odjezdů vlaků. I stalo se, že jsem z Plzně vyjížděla přesně ve 22:10, na chlup tak, jak bylo uvedeno v jízdním řádě, avšak už jsem přitom velkoryse pominula skutečnost, že vůz nejede mnou požadovaným směrem. O hodinu později jsem tak opět stepovala na plzeňském nádraží bez možnosti pokračovat v cestě, přinejmenším během nadcházející noci.

Krátce nato jsem - po stručné úvaze a pohledu do peněženky - složila hlavu v křesle jedné nádražní herny. Netrvalo dlouho a kolem mě si začal posedávat hlouček místních vousatých obyvatel nedefinovatelného pohlaví, mezi něž jsem ve svém oblečení maskáče ala fourth hand obstojně zapadla. Z nepříliš hlubokého spánku mě záhy vytrhl ostrý úřednický hlas "Váš občanský průkaz prosím". Otupeně mžourajíc, předala jsem své doklady muži zákona. Přísný pohled páně trochu změkl, když hlasem takřka obtěžkaným něhou pokračoval: "Už tak mladá….jakpak dlouho se takhle protloukáte, slečno?" Tento zájem mě dojal k slzám, i jala jsem se osvětlit okolnosti svého pobytu na plzeňském nádraží. Zdálo se však, že ho moje upřímnost příliš neoslovila. Soucit nahradil výsměch a policista se se mnou slovy "buďte opatrná, tady je to v noci dost nebezpečný" spěšně rozloučil.

Krom morbidních myšlenek na mou znetvořenou mrtvolu povalující se za ranního kuropění vprostřed kolejiště se již nic zvláštního nepřihodilo a následujícího dne jsem tak šťastně dorazila do cíle.

"Slečno, můžete na chviličku?“

Wed, 14 Jul 2010 14:54:57 +0200

V současné době se hojně setkávám s názorem: "Jak myslíš/jaký jsi, to si k sobě přitáhneš". Když jsem tento výrok uslyšela prvně, krůpěje potu mi vyrazily na čele. Vybavily se mi totiž mé autobiografické úchylácké historky (čímž nemám na mysli pikantní postelové příhody ze života, nýbrž nepravidelná, leč opakující se jednostranně dobrovolná setkávání s jistou eroticky specifickou skupinou opačného pohlaví, která si libuje v odlehlých místech a dlouhých pláštích). Tyto příběhy obvykle dokáží pobavit, leč pro hlavní aktéry jsou v daný moment zážitkem poměrně stresujícím. Mezi vrstevníky jsem se ve své době možná netěšila příliš značné popularitě, ale ukázalo se, že i já mám svou neupadající, stálou a věrnou skupinu příznivců.

Prvního z nich jsem potkala v jitřním věku šestnácti let. Dodnes si živě vybavuji jeho volání:"Slečno, můžete na chviličku?" a já, kovaná to pionýrka a tábornice, skalní fanynka Popelky a Robina Hooda - zaštítěna heslem "nad nikoho se nepovyšuj a slabším pomáhej", dychtivě přispěchala. Jistě nemusím dodávat, že svému pomáhajícímu syndromu jsem pro tentokrát průchod nedala, namísto toho jsem velmi zbaběle a převelice spěšně prchla.

Můj další zážitek na sebe však nenechal dlouho čekat. Jakožto milovnice vody a letních soumraků jsem si dlouhá léta libovala ve večerním koupání v jednom místním rybníce, a to až do dne, kdy se na břehu vyskytli tři týpci 45/120/30 (věk/váha/…), zabavili mé oblečení i boty a počli se rafinovaně rozmísťovat kolem kačáku. V ten moment jsem prvně pochopila doslovný význam úsloví "běžel (respektive plaval) jako o život" a hravě zvládla kraula, jenž mi v hodinách plavání přivozoval tolik ostudných a trapných chvilek.

Člověk by čekal, že po těchto a podobných zkušenostech budu opatrnější, ale když se ke mně minulý týden do kupé nahrnul ten stopadesátikilovej chlap, rozhodla jsem se odhodit předsudky a dát jim ještě jednu - asi čtyřicátou pátou poslední - šanci. Zběžným pohledem jsem zaznamenala, že, ač nejsem žádné tintítko, s tímhle bych v páce nevyhrála. "Tak jakpak se dneska máme, horko, že by jeden pad", začal chlápek podezřele. Ledově jsem přikývla a na uši si významně nasadila mp3 přehrávač. Zřejmě mu to nijak nepřekáželo, neboť pokračoval v monologické konverzaci podbarvené dobráckým úsměvem ala Hannibal. Následně zavřel oči a můj výdech úlevy byl opravdu předčasný, vzhledem k tomu, že se dotyčný - zřejmě pod vlivem mimořádně divokých snových představ - začal pomalu a velmi NENÁPADNĚ přesunovat směrem k mojí, již značně zarputilé, maličkosti. Tento náměsíčný spánek však přerušil náhlým divokým výskokem směrem ku stropu a se slovy "jsem alergik" prudce přibouchl okno a vzápětí dveře. V tu chvíli jsem však již zase já - s naprostou absencí vášně - narazila do něho - a to s takovou razancí, že se lehce zakymácel. Rozrazila jsem dveře a v návalu paniky vyskočila z vlaku, o tři zastávky dříve.

A tak se snažím změnit. Sebe a svoje myšlení. Jezdím se Student agency, navštěvuji bazén a koukám na Jedna ruka netleská.

Štěstí chodí dokola...

Fri, 21 May 2010 09:54:41 +0200

Říkali, že je to dávačka. Že státnice udělá každý pitomec - s malíčkem v nose…myslím, že už tehdy mě ovanul jakýsi nejasný oblak podivného tušení, jež bylo předzvěstí blížící se katastrofy. Kdykoliv v mém životě vypadalo něco na "nemůže to dopadnout jinak", případně "je to naplánováno", Bůh se upřímně rozesmál a pobaveně dodal "Holka holka, Tys z toho ještě nevyrostla?".

Abych však nebyla nespravedlivá, okolnosti mnohdy překvapily také v opačném smyslu. Na každé fakultě existuje nějaké to síto - předmět ve kterém se provádí dělení zrna od plev. V mém případě sehrála tuto roli nenáviděná chemie (noční můry s pipetou a uštěpačnými poznámkami profesorky Čápové mi dodnes válcují dobré spaní). Předmět, se kterým jsem sváděla marné boje již od střední školy, se mi bumerangem vrátil do života hned v prvním ročníku vysoké a měl rozhodnout o mé další existenci. Dlužno říct, že v devatenácti letech mě tížily záležitosti podstatně vyšší priority než jakými byla reakce 2-Amino-2-methyl-1-propanolu s kyselinou chlorovodíkovou. Užívala jsem si čerstvě nabyté svobody a deset dní, naplánovaných na přípravu ke zkoušce jsem trávila převážně v náručí první lásky….s tím, že zítra jistojistě začnu. Až se stalo, že "zítra" už nebylo kdy, zkrátka proto, že zítra byl den D. S hrůzou v očích jsem otevřela dvěstěstránková skripta a po přečtení úvodní kapitoly mi svitlo, že začít před pěti lety by bylo pozdě.

Profesor Hrdlička, mezi osazenstvem školy známý pod přezdívkou "Hrdlořez" byl vyhlášen svou nesnášenlivostí vůči zbabělcům odhlašujícím se na poslední chvíli. Abych tedy mohla zkoušku vůbec někdy v budoucnu složit, nezbývalo než se účastnit, i kdyby mě to mělo stát zbytky důstojnosti. Tato pozice měla jednu výhodu - oproti většině čekatelů, ježto trávili uplynulé tři týdny v obležení periodické tabulky, skript anorganické chemie a učebnic biochemie - jsem zůstávala stoicky klidnou. Nezamýšlela jsem zkoušku složit, stačilo mi přežít. Z rovnováhy mě vyvedl až z okna letící index - následovaný studentem (opouštějícím však zkušební místnost dveřmi).

Vešla jsem a bez zájmu vylovila jednu z otázek. Jaké však bylo mé překvapení - její znění bylo na chlup stejné jako před několika měsíci, totiž - u maturity. A odpověď jsem jako jedinou část z celého toho proklatého předmětu znala zpaměti. Vysypala jsem to všechno na předoucího Hrdlořeze a !s indexem v ruce! vzápětí opouštěla zkušební místnost. "Výborně, tak se pozná pečlivá příprava!" , volal za mnou profesor a spolužáci, které jsem před půl hodinou skálopevně přesvědčovala o své totální dutosti a tuposti, si znechuceně odfrkli.

Toto štěstí však bylo o několik let později vykoupeno mým excelentním vystoupením u státní závěrečné zkoušky a obhajoby diplomové práce. Což vypadá na přitažlivý námět pro můj příští článek :-).

Nemá talent, nemá!

Wed, 28 Apr 2010 15:04:11 +0200

Vodu miluji a milovala jsem naprosto nekriticky a bezuzdně od první chvíle našeho setkání. O mé bezpodmínečné lásce k tekutému živlu svědčí fakt, že tato náklonnost přežila i takové momenty mého života jakými byly: Ledové zábaly během neštovic a příušnic , několikahodinové lapání po dechu v dětském bazénku v rámci sourozeneckých hrátek a spaní pod širým nebem při pověstných záplavách v sedmadevadesátém.

K naprosté spokojenosti mi však dlouho chyběl malý detail - udržet hlavu nad hladinou po dobu delší než pět sekund. Společně se svými spolužáky jsem navštěvovala kurs plavání a učila se různým technikám a vychytávkám. Výsledkem těchto hodin bylo zejména zdokonalení ve hře "spadla lžička do kafíčka" a celkové stmelení našeho tehdy desetiletého kolektivu. Nejspíš proto jsem po nabídce návazného kursu šáhla bez zaváhání, v hlubokém, pevném a velice naivním přesvědčení, že zábava pokračuje. Netušila jsem, že všechny mé dosavadní tzv. adrenalinové zážitky s vodou budou několikanásobně převýšeny již během prvního týdne.

Něžnou trenérku mateřského typu vystřídal jakýsi kříženec Yvetty Hlaváčové a vydry říční, jenž se bavil zejména velmi brutálním odstrkováním malých dětí od okraje bazénu směrem na hloubku. Cílem těchto útoků bylo nepochybně oddělení zrna od plev, což se v převážné většině případů skutečně podařilo…leč moje neutuchající přítomnost (ač o několik kilo lehčí) byla živoucím důkazem psychické odolnosti některých jinak fyzicky méně zdatných jedinců. Asi tak po třech měsících - v době, kdy začínalo být jasné, že se nezlepším ani neutopím - šáhla "Yvetta" po poslední zoufalé variantě a sdělila mým rodičům, že nemám talent. Zřejmě však byla lepší plavec než vyjednávač, protože již o týden později jsem se před ní bezelstně vynořila z šaten jako její osobní Fredy Krueger. Velmi krátce nato se objevil On - rytíř ve zlaté zbroji - respektive v modrých plavkách. Mladý a nadšený učitel mě nekompromisně odtáhl na mělčinu a od toho dne jsme trávili hodiny spolu. Můj vodomilný pedagog se zřejmě rozhodl, že mě naučí plavat i přes mou mrtvolu (takřka doslova) a projevoval se - narozdíl ode mě i mé extrenérky - velmi trpělivě až neúnavně. Dodnes ho podezírám, zda se s ní nevsadil.

Po několikaměsíčním zápase v půlmetrové vodě jsem se společně s ostatními účastnila prvních závodů. A ať už to tehdy bylo jakkoliv - pokud šlo o sázku - Yvetta ji nevyhrála.

Univerzita rozvíjí všechny vlohy (včetně hlouposti)

Thu, 25 Mar 2010 17:24:24 +0100

V rodině, stejně jako ve škole jsem se mnoho let řadila k tradičním šplhounkům. Nosila jsem rovnátka, aktovku přes obě ramena, a jediný muž s nímž jsem trávila své dlouhé zimní večery ještě v době čerstvého dovršení plnoletosti se jmenoval Karel Čapek. Poslední co mi chybělo k dokonalosti byly kostěné brýle a rovné hnědé vlasy decentně ulíznuté za mírně odstávající uši…

Myšlenku, že bych mohla jít na vysokou vyslovili rodiče prvně jako odezvu na můj nápad, že bych mohla jít na rodinku. V té době - bylo mi cca deset let - jsem v tom neviděla příliš významný rozdíl. O několik let později jsem si při škole našla práci v MacDonaldu a po třech měsících otročiny usoudila, že rodiče nemají úplně pokaždé zcela pitomé nápady.

Čím víc jsem se však blížila zkoušce z dospělosti, tím víc se měnilo i mé image a společně s ním také můj školní prospěch.

A tak se stalo, že jsem - půl roku před maturitou - dorazila domů - ještě stále s aktovkou přes obě ramena, zato však s vysvědčením, za které by se nemuseli stydět ani Pažout s Horáčkem.

O reakci svých rodičů na tuto událost se zde nebudu detailněji rozepisovat - byl by to námět na další román. Z mých výsledků však bylo zřejmé, že lékařku, ni právničku ze mě mít nebudou. Otázka zněla jasně: "Kam s ní?". Mé veliké ambice se tak scvrkly na tři cíle - být puštěna k maturitě, složit maturitu a dostat se na vysokou (kteroukoliv). Se zaměřením biologie a chemie jsem si nemohla příliš vyskakovat - obory jako "aplikovaná biologie" byly k prasknutí narvané studijními typy, k nimž jsem se už nějaký čas neřadila. Ani chemie nepřipadala v úvahu vzhledem k faktu, že šlo o předmět u něhož jsem měla v kolonce na posledním vysvědčení potupně připsáno "nedostatečně". Teprve po dlouhém zoufalém listování učitelskými novinami jsem narazila na obor, který splňoval všechny požadavky…blížil se mému zaměření i oblasti zájmu a hlavně - měl vysoké procento přijatých žáků. Název oboru o jehož náplni jsem neměla nejmenší tušení (popravdě nejmenší tušení jsem neměla ještě další tři roky a tak úplně jistá si nejsem dodnes) zněl poeticky i vznešeně zároveň - "lesní inženýrství". Svou neznalost jsem se rozhodla vyřešit návštěvou tzv. dne otevřených dveří, což je atrakce, kterou pořádají každoročně všechny univerzity s cílem nalákat (nebo odradit) případné zájemce o studium.

Už když jsem dorazila do cíle, došlo mi, že tady bude asi všechno tak trochu "jinak". Ne, že bych nikdy předtím neviděla kluky - na gymplu se pár exemplářů vyskytovalo…dosud jsem však tento druh zaznamenávala pouze okrajově - zato oni o mé existenci netušili vůbec nic. Co jsem spatřila nyní mi vzalo dech. V přednáškové síni se tlačilo kolem stovky naklonovaných, zelených, hajných Robátků - a co bylo nejúžasnější - někteří si mě také všimli. Zrudla jsem jako ostýchavý zelenáč na první schůzce, v duchu jsem však značně pookřála. Aplikovaná biologie mě tímto zřejmě s definitivní platností přestala zajímat. Během tohoto přínosného dopoledne jsem zaznamenala další výhody studia na lesnické fakultě - mj. to znamenalo, že budu in pokud: za prvé - budu chodit do školy v pohorkách, za druhé - naučím se myslivecký slovník, za třetí - budu mít prsa. A tak byly kostky vrženy.

Rozhodnutí, které mi v následujících letech přineslo mnoho radosti a nemálo starostí jsem nikdy nelitovala. Jen myslivecký slovník mě dodnes trochu drží v šachu.

Správná motivace

Thu, 18 Mar 2010 17:22:07 +0100

Naučit se anglicky se mi stává posedlostí. Vzhledem k tomu, že tato posedlost však nikterak nekoreluje s intenzitou mé vůle, dá se předpokládat, že půjde o jakýsi nenaplněný celoživotní sen, jenž vyvrcholí mým uložením se do rakve společně s učebnicí English language pre-inermediate.

Opět jsem se přihlásila na angličtinu pro mírně pokročilé. Oproti své dosavadní tradici jsem však nezměnila celou jazykovou školu (lépe řečeno, již nezbyla žádná další, kterou bych mohla vyzkoušet), nýbrž pouze vyučujícího. Důvod byl prostý - někteří málo flexibilní učitelé dokázali jen stěží pochopit, proč jeden a týž student navštěvuje stále dokola jeden a tentýž kurs pro stále stejnou úroveň pokročilosti. Kdyby však nahlédli do docházky či výsledků mých testů, leccos by pochopili....do nového semestru jsem však letos- stejně jako jindy - vcházela s nemalým nadšením a jistotou, že tentokrát to bezpochyby a beze zbytku zvládnu.

Vzpomínala jsem na svou poslední třídu...mezi deseti studenty s věkovým průměrem čtyřicetpět let jsem byla nejmladší a nejbystřejší...nebo více popravdě - nejméně stará a nejméně pomalá. Náš učitel Pepa, tichý a sympatický muž, mluvil pomalu, rozvážně, rozvláčně a - česky a já si připadala jako Star, již k občasné docházce motivovala pouze nemalá finanční částka, zaplacená organizátorům kurzu.

Ke své nové třídě jsem tudíž mířila bez výraznější zvědavosti, s bezstarostným čtrnáctidenním zpožděním. O to větší překvapení mě čekalo. Jediné, co tu připomínalo mou loňskou poklidnou skupinu byl počet studentů - respektive studentek. Věkový průměr jsem odhadovala na něco kolem sedmnáctého roku a k přiblížení se k této hranici by jim mohla výrazně dopomoci moje účast. "Helou, helou.......end.........................................hů ár jů?" vybafl na mě pochybný týpek s fialovou kravatou u tabule, z něhož se vyklubal učitel a já zezelenala. Zároveň se mi však ulevilo - nepochybně jsem zbloudila k nějakým zdatným pokročilcům s rodilým mluvčím. Chyba lávky! Jakmile jsem vyslovila své jméno, obklopil mě dav mých nových spolužáků se slovy "hau du jů dů!"...i s učitelem z něhož se vyklubal Jarda Čížek. Již nebylo úniku. Po hodině během níž jsem se ocitla zpátky na základní škole jsem věděla jedinou věc jistě - tady se nudit nebudu.

I přes počáteční šok jsem se na další lekci začínala těšit. Koneckonců, jak často vás učí člověk stylizující se do švestky? Jarda mě však převezl i tentokrát...namísto povidlového podivína nakráčel do třídy zdaleka ne nepohledný sympaťák v modré mikině a kalhotách označitelných za outdoor. Než jsem se vzpamatovala i z tohoto sekundárního šoku, zamrkal na mě a pravil "ár jů Lenka, ár jů?", na což jsem po delší pauze, doprovázené změnou zbarvení pleti, tiše a váhavě odvětila "....jéés". Konečně jsem měla tu správnou motivaci ke studiu angličtiny.

Pracuj, barde, střádej...

Wed, 03 Mar 2010 09:41:28 +0100

I ten student, jehož ctižádost končí pozicí pěšáka státní správy a je zaštítěna heslem "nezůstat po škole na pracovním úřadě (příliš dlouho)", zatouží, během svého vzdělávání po atraktivnějším zaměstnání, než jakým je podbízení letáků kolemjdoucím (ač důmyslně ukryt za maskou slepice či ovocné taštičky).

Po jedné mimořádně dlouhé etapě brigád, nejlépe vystihnutelných slovy: "Otevřít krabičku, vložit krém, vložit leták, zavřít krabičku", také já zatoužila po činnosti, která by uspokojila nejen mou peněženku, ale která by mi, kromě jiného, poskytla pocit dobře vykonané a SMYSLUPLNÉ práce.

Majitelé zdravého sebevědomí, které neúspěch motivuje k dalším akcím budou pokoušet štěstí znovu a znovu, do umdlení těla i ducha, dokud nedosáhnou svého. Za sebe však mohu říct, že se to může podařit i člověku, jenž má z jedné nenápadně uštěpačné poznámky noční můry po několik týdnů, dodnes se potýká se vzpomínkami na hodiny tělesné výchovy a klepe se trémou, kdykoliv má souvisleji hovořit před více jak jedním člověkem.

Co se mé osoby týkalo…v předvečer velkého finále (tj. pracovního pohovoru) jsem se se svým strachem rozhodla vypořádat způsobem nepříliš originálním , zato však sobě vlastním - díky Cuba Libre a Modrému portugalu jsem usínala bezstarostná jako nemluvně.

Namísto plánovaného výrazu zdravého nadšení ozdobeného mírně plakátovým úsměvem na mě však dalšího rána ze zrcadla zíral podivný zelený obličej vylepšený o výraz štvance. Pokusila jsem se o úsměv a hle: štvanec se bleskovou rychlostí změnil v idiota. Nu což, stačí do sebe hodit čtyři kávičky během dopoledne a pokud mě neskolí infarkt, či mozková mrtvice, mohu bez ostychu vyrazit na bitevní pole.

…následkem tohoto počínání jsem tak bohužel na podávanou ruku své budoucí šéfové zareagovala poněkud nepatřičným, mírně hystericky podbarveným "A kde tady máte záchod?"
Po tomto netradičním úvodu se mi konečně podařilo dopravit do křesla. Dáma sedící proti mně byla drobná, přepečlivě upravená žena a zřejmě se uměla dokonale ovládat, nebo byla prostě jen trénovaná na lidi různého ražení , jelikož nehnula brvou, mile se usmívala a nezdálo se, že by ji v nejmenším zarážel můj divoký výraz, rozcuchané vlasy, či zablácené kalhoty. Co však bylo nejúžasnější, stále trvala na tom, že CHCE , abych vedla kroužek pro děti a že mi za to CHCE zaplatit.

Ke konci tohoto spíše rozhovoru, nežli pohovoru mi však nesměle (a neprozíravě) navrhla zda se nechci zapojit také do dobrovolné - neplacené činnosti domu dětí a mládeže…na což jsem já, osvícena dobrotou srdce (a vidinou peněz), nemohla zareagovat než velkorysým přikývnutím a laskavým úsměvem. "Víte",pokračovala ,zdánlivě neškodná paní hovící si pokojně proti mně "vzhledem k oboru , který studujete"…"a vy už jste vlastně absolventka bakalářského studijního programu" dodala s úsměvem…"bychom rádi , kdybyste něco provedla s naší zahrádkou…taky byste nám třeba mohla pomoci určit nějaké ty kytičky?" Zatrnulo mi…vlastně jsem to tušila už dlouho…věděla jsem , že to musí přijít…ale takhle brzy?? Už dnes?? Bylo mi jasné, že jednou opustím školu, dost možná i s titulem a ukáže se, že nic neumím. Vůbec nic. V mých nejhorších představách jsem si na závěr takovéhoto pohovoru pletla macešku s petrželí.

Průměr mých očních bulev ,velikosti tenisových míčků, mě zradil…v okamžiku, kdy jsem se chystala zařídit dle hesla "kdo uteče , vyhraje", zvedla se žena proti mně, znovu se usmála a náš rozhovor ukončila nečekaně podanou rukou a slovy: "Vidím, že dnes poněkud nejste ve své kůži…každopádně se těším na spolupráci….líbí se mi na Vás , že jste taková SPONTÁNNÍ A PŘIROZENÁ…"

Kartářka

Mon, 08 Feb 2010 19:02:10 +0100

Během posledních šestnácti měsíců jsem obržela šestery kopačky a nebyla jsem členkou vůbec žádného fotbalového týmu. Dokonce ani fanynkou. Tudíž nebylo divu, že jsem svou každodenní nespavost trávila nad úvahami typu "Rizikové těhotenství po třicítce", "Deník Bridget Jonesové" a "Patologická porucha osobnosti" (nemohouc se střídavě rozhodnout, zda ji přiřadit sobě, či mému exmilenci, popřípadě všem zúčastněným). Z optimistických úvah, zda by bylo záhodnější navštívit docenta Chocholouška či odcestovat na roční charitativní stáž do Nikaraguy mě vyrušila kamarádka s nečekaným, leč spásným nápadem. "Kartářka! To je to pravé řešení pro Tebe"...a já se upřímně zaradovala! Konečně se dozvím jak to se mnou je, co dělat a kde dojdu svého štěstí...!

Nemohla jsem se dočkat až mi někdo strčí kompas a já KONEČNĚ naberu ten správný kurs mého života. Vím, že to vypadá jako bych vedle porozchodové deprese trpěla také zatměním mozku. Nikoliv. Stejná žena mi pomohla již před lety, kdy mi správně osvětlila příčinu mého krachujícího vztahu slovy: "To je vztah bez budoucnosti. Vy prostě potřebujete muže, kterého budete respektovat! Muže , který bude mít váš obdiv...a který vás bude neustále dobývat!"...Věděla jsem, že má pravdu. Martin, můj tehdejší přítel, byl kamarádský a hodný kluk, leč značně laxní, alespoň co se mé osoby týkalo. Zato Tomáš, můj poslední...byl úplně jiný. Vzdělaný muž s postavením a značným charisma....nedostatkem dobývání ani obdivu jsem rozhodně netrpěla. Pravda, vědma se tenkrát spletla v jedné drobnosti....po Martinovi se měl objevit ON, ten Pravý pro mě...a strávit se mnou celičký zbytek života, bok po boku. Ale koneckonců, kdo říká, že měl být hned tím prvním v pořadí??

Do křesla v potemnělé místnosti jsem zasedala s takřka nábožnou úctou. Roztřesenými prsty jsem sejmula paklík tarotových karet. Osoba proti mě zamrkala a překvapeně zvolala: "Vidím, že za sebou máte nelehké období. Ale prošla jste nejtěžšími zkouškami a před vámi leží šťastný a krásný život!" Kámen úlevy mi spadl ze srdce. Už žádné čekání na smsku, žádné výmluvy typu "Promiň - zapomněl jsem ti předtím říct - jsem ženatý". Přeci jen mi však události posledních dní nedovolily nezeptat se na svůj poslední karambol. Žena rozložila karty, na několik minut se odmlčela a zkrabatila obočí. Nakonec se její tvář přece rozjasnila - se slovy:

"To byl vztah bez budoucnosti. Vy prostě potřebujete muže, kterého budete respektovat! Muže , který bude mít váš obdiv...a který vás bude neustále dobývat!" a po chvíli, všimnuvši si zřejmě mého nápadně dlouhého až zatvrzelého mlčení a hrobového ticha, které následovalo, povzbudivě dodala: "Ale nebojte se, už zakrátko se objeví ten pravý člověk pro vás. A strávíte spolu celičký zbytek života, bok po boku!"